Na Masters nemohou mít diváci mobily. S telefonem vás nepustí ani na cvičné kolo. I proto na Masters funguje taková zvláštní tichá pošta. Nikdy jsem nic takového na žádném turnaji neviděl.

Je zajímavé to pozorovat – informace se zkrátka šíří šeptem nad hlavami hráčů. Když se na hřišti něco stane, za chvíli už to všude okolo šumí. „Spieth. Spieth. Zahrál birdie,“ slyší člověk z jedné strany. A pak už to zase šumí odjinud s jinou zprávou.

Jako divák jsem nezažil příliš turnajů, znám je samozřejmě hlavně z pozice hráče, takže nemám moc s čím srovnávat, ale myslím, že Masters je výjimečný v tom, jak ho lidé berou a jak k němu přistupují. Myslím, že není na světě mnoho dalších turnajů – jestli vůbec nějaký –, kde potkáte lidi, kteří se s vámi rádi dávají do řeči. Normálně s cizími lidmi moc nepokecáte, ale v Augustě zahajují konverzaci sami od sebe.

Jak takový typický hovor vypadá? Klasický úvod: „Ahoj, jak se máš. Odkud jsi? Nejsi odsud, že ne?“ A už se bavíte. Říkám, že jsem z Jižní Afriky a přijde okamžitá reakce: „Skvělá země. Mnoho vynikajících hráčů.“ Za chvíli už jen s úsměvem posloucháte vyprávění o tom, co na Masters viděl a zažil. Třeba historku o slavném chip-inu Tigera Woodse na šestnáctce, kdy míč poslal do svahu nad jamkou, aby na něm opsal neskutečnou křivku a pak poslušně do jamky zapadl.

Nadšení ze zdejších fanoušků sálá na každém kroku. Vlastně to ani nejsou nadšenci. Jsou to spíš štamgasti. Vrací se každičký rok. Potkal jsem tam chlápka, který byl na Masters už počtyřicáté v řadě. Chápete? Byl na každém Masters za posledních 40 let. „Jsem tady každý rok a nikdy jsem se nenudil. Vždycky je to zábavné. Je to nejlepší turnaj na světě,“ řekl mi.

Aspoň podle toho, co jsem měl loni možnost vidět, měl zatracenou pravdu…