Kdo je druhý? Ten je jen první mezi poraženými. Počítá se jen vítězství. Tak v současnosti vnímáme snad všechny sporty. A je přitom jedno, jestli jde o finále profesionální soutěže nebo o běžný zápas nějaké mládežnické ligy. Prakticky všude se jede na doraz. Na zdravém soutěžení je sport postavený, ale když je ho až příliš, nepomáhá to. Je opravdu nutné klást na děti stejné požadavky jako na profesionální sportovce?

Děti musí dostat prostor dělat chyby

Anglický kouč a mentor tvrdí, že enormní soutěžení nedává dětem žádný prostor pro chyby. Jenže právě chyby a možnost je dělat je může posunout dále. Být neomylný prostě nejde. Odsuzuje stejně tak i důraz na okamžitý úspěch. Děti podle něj musí zůstat dětmi, užívat si přátele, rodinu, různé sporty. Nemusejí se stát světovými šampiony v patnácti letech.

„Je tolik hráčů, kteří zářili mezi juniory, ale po přechodu k dospělým o nich už nikdo neslyšel. V nízkém věku jsou důležitější jiné věci než trofeje. Když má dítě dobré zázemí, zbytek přijde. Nick Price hrál opravdu dobře až ve čtyřiceti, to platí třeba i o Jayi Haasovi, Vijayi Singhovi nebo Miguelu Angelu Jiménezovi. Každý je jiný a nejde se poměřovat jen s Tigerem Woodsem a Rorym McIlroyem,“ zdůrazňuje Carter.

Jenže aby měly děti prostor se rozvíjet, musí vnímat sport jako hru. Zábavu. Zajímavá čísla zveřejnila prestižní Mayo Clinic v americké Minnesotě – podle jejího průzkumu až 70 procent dětí sekne s organizovaným sportováním ve chvíli, kdy nastoupí na střední školu. A důvod? Ten zase uvádí studie Univerzity George Washingtona: sport pak už jednoduše není „zábavný“.

Zploštělé vidění světa

Můžete nad tím mávnout rukou, že americké studie se na evropské děti nevztahují. Že v Evropě je jiné prostředí, že soutěživost mezi školami (středními i vysokými) není v tuzemsku tak vyhrocená a ani sledovaná. Jistě, v USA jsou školní týmy pod drobnohledem a jejich hvězdy si užívají popularitu už v brzkém věku. Jenže přestože to tak vypadá, černobílé to rozhodně není. Touha po výhře za každou cenu nesouvisí s tím, jestli je sport sledovaný. Souvisí s vedením koučů a trenérů.

David Carter přičichl ke golfu úplně jinak. „Otec mi ukázal golf, dal mi příležitost hrát, pracovat na golfu, na drivingu, koučovat. Nejezdil jsem na golfové kempy do Španělska, nebydlel v pětihvězdičkových hotelech, chodil jsem se sedmičkou železem okolo domu a učil se sám. Nejsem sice žádný Tiger nebo Rory, ale myslím, že spousta kluků by brala, co jsem s golfem prožil,“ směje se.

Změnit přístup trenérů i rodičů

I proto by rád změnil přístup tuzemských trenérů. A koneckonců i rodičů. „Rodiče chtějí pro děti to nejlepší a dělají to, co si myslí, že nejlepší je. Ale ne vždy to platí. Sám jsem rodič, znám to,“ mrkne. „Pro rodiče i trenéry platí, že by neměli k dětem přistupovat v roli nezpochybnitelné autority, která všechno ví a zná nejlépe. Koučování je partnerství, vztah musí být rovnocenný.“

Měřítkem by neměly být výsledky, ale zábava. Vlídnější prostředí nabídne dětem šanci užít si sport a získat k němu pevný vztah. S koníčkem jen tak nepřestanete, zatímco s tvrdou dřinou se rozloučíte snadno.