Řada rodičů, jejichž děti začínají s golfem, si často představuje, že právě jejich potomek bude novou hvězdou. Že dobude alespoň tuzemský golfový trůn. A v lepším případě se promění v nového Tigera Woodse nebo Roryho McIlroye. Nebo že se ve světě golfu prosadí alespoň tak jako David Carter, který strávil na European Tour úspěšných patnáct let, během nichž například vyhrál jeden z prestižních ostrovních turnajů – Irish Open.

Sám Carter tvrdí, že k podobnému úspěchu je potřeba najít unikátní recept. Každému přitom může fungovat něco jiného. Neexistuje univerzální moudro.

„Můj recept byl, že mi otec představil golf. Nejenže mi ho ukázal a dal mi příležitost hrát, byl jsem rovněž v každodenním kontaktu s golfem – pomáhal jsem na driving range, pracoval s holemi, koučoval,“ říká rodák z Jižní Afriky a dodává: „Nejezdil jsem na golfové kempy do Španělska, nebydlel v pětihvězdičkových hotelech. Nikdo za mě neutrácel velké peníze.“

Carter o sobě říká, že sice není Tiger ani Rory, ale je přesvědčen, že by se našla spousta kluků, kteří by chtěli prožít s golfem to, co se podařilo jemu. „A klíčem bylo, že jsem měl svůj recept,“ pokyvuje hlavou.

Skromnější poměry a konzistence

Také Tiger Woods a Rory McIlroy našli vlastní cestu. „Ani jeden nepocházel z bohaté rodiny, naopak vyšli spíše ze skromnějších poměrů. Tigerův otec byl v armádě, vštípil mu disciplínu, respekt, vůli tvrdě pracovat. Ale to nejdůležitější stejně bylo, že Tiger hru miloval a golfem se bavil. Navíc se věnoval spoustě dalších sportů – a to je ten recept, o kterém mluvím. K cíli ho neprotlačily peníze. Ty samy o sobě nefungují,“ říká David Carter.

Důležitá byla také konzistence. Tigera dovedl na špici jeden kouč, rovněž Rory dlouhá léta sázel na svého stabilního kouče. Ani jeden z nich v klíčových letech, kdy se tvořila jejich golfová budoucnost, neměnil trenéry jako ponožky.

Carter je též přesvědčen, že děti by neměly čelit tlaku rodičů na rychlé výsledky. „Musí zůstat dětmi, užívat si přátele, rodinu, různé další sporty. Přece nemusejí být šampiony ve dvanácti nebo v patnácti,“ konstatuje, „Tiger a Rory sice uspěli jako mladí, ale třeba takový Vijay Singh se prosadil až později. Také Nick Price hrál opravdu dobře až ve čtyřiceti, dalšími příklady jsou Jay Haas nebo Miguel Ángel Jiménez. Každý je jiný a pozdější úspěch není o nic horší.“

Poučení? Děti mohou uspět, mohou být dobré, ale nemusí se to stát hned. A pokud uspějí brzy, ještě to není záruka toho, že si stejně povedou i v dospělosti. Příkladů neúspěšných přechodů z juniorských kategorií mezi dospělé je celá řada.

„Je to zkrátka dlouhodobá cesta. V první řadě je třeba vytvořit dobré prostředí – děti se nesmí bát dělat chyby, hrát špatně. To je v pořádku. Rodiče by měli k dětem přistupovat ne z pozice autorit, ale rovnocenných partnerů. Na tom se pak dá stavět a hledat recept, který bude dítěti fungovat. A výsledky přijdou,“ zakončil David Carter.