Sportování dětí se v současnosti pere s několika problémy. Nejvýrazněji z něj trčí pár potíží, které se dají poměrně snadno pojmenovat. Jednou z těch největších je, že si celou branži v podstatě přivlastnili rodiče. To rodiče přece rozhodují o tom, jakou podobu bude mít sport, jemuž se věnují jejich ratolesti. Podle principu: „Já to platím, a proto mám poslední slovo.“ Budují tím ale tu správnou cestu pro své děti?

Ambice rodičů prorůstají do dětského sportu a dále metastázují. Ruku v ruce s tím se vše mění. „Sport už pak neslouží jako nástroj ke vštěpování důležitých hodnot a postojů dětem, ale stává se kolbištěm, kde si rodiče plní své sny prostřednictvím dětí. A nechávají se jimi bavit,“ říká David Carter, který takovou proměnu sportování dětí považuje za špatnou.

Není to nezištné

Byť rodiče tomu všemu obětují spoustu času, peněz a úsilí, není to nezištné – pokud se jim nezamlouvá to, co vidí, pokud se jejich „investice nevyplácí“, rozčílí se. Na děti, kouče, kluby, školy… Nejvíce patrné je to ve sportech, které nepatří k nejlevnějším. „Jenže dětský sport není byznys. Cílem je, aby si děti vybudovaly vztah k pohybu a získaly základy pro zdravější životní styl. Sportovní úspěchy mohou a nemusejí přijít. A rozhodně o nich nerozhodují peníze,“ uvádí anglický profesionál.

Mnoho rodičů to podle něj nedělá úmyslně, jen zkrátka fungují podle vzorce, na který jsou zvyklí ze svého úspěšné kariéry či podnikání. Kvůli tomu se však obrací pozornost od procesu učení k výsledkům, od bezstarostné hry k drilu. A zapomíná se na důležité aspekty dětského sportu.

„Klíčové je přemýšlet o tom, co je podstatou dětského sportu. Nejsou to vítězství, statistiky, poháry… Jsou a vždy to byly přece úplně jiné hodnoty, především zdraví dětí a jejich bezpečí a v neposlední řadě samotná hra jako forma alternativní zábavy vůči televizi či počítači,“ zdůrazňuje David Carter.

Dětství mizí a přicházejí zdravotní trable

Pokud dítě až příliš brzy nastoupí na cestu profesionálního sportovce, přichází jednak o kus dětství, navíc ale hrozí i zdravotní obtíže. Třeba v golfu si profesionální hráči na světových túrách budují okolo sebe týmy, v nichž nechybí fitness experti na kompenzaci svalových dysbalancí, fyzioterapeuti, lékaři, psychologové, mentoři a kouči. Nic takového většinou mladí sportovci k dispozici nemají.

Je také třeba počítat s tím, že organismus se u dětí stále vyvíjí a roste, velká zátěž přitom může přirozený vývoj komplikovat. „Rozvoj dětí by proto měl být vždy postupný, zátěž by měla být rovnoměrná, nikoli jednostranná. Cílem není ´vyrobit´ šampiona ve dvanácti. Brzká specializace nic nepřináší, pouze problémy v budoucnu,“ říká David Carter.

Stejně tak zabíjí dětský sport přehnané analyzování, doplňuje profík z Albatrossu. „Vytváří to další tlak na děti. Moderní technika je fajn, ale nesmí sportu vládnout, musí jen pomáhat. Když se spoléháte na to, co říkají čísla ze simulátoru, a podle toho upravujete trénink, už to není sport, jen nějaká počítačová hra. Golf je komplexní záležitost, kde se snoubí mnohem více věcí,“ konstatuje David Carter.

Hlavně zábava

Pokud má dětský sport opět patřit dětem, je potřeba změnit přístup. Soutěžení nechat pro olympijské reprezentanty a na dětské úrovni se snažit dětem zprostředkovat zábavu. „Je jedno, že je dítě příliš malé na to, aby vyniklo v basketbalu. Prostě ho nechte hrát. Je jedno, že je nejpomalejší na atletické dráze, když miluje běh,“ vypráví golfový kouč a mentor. A podobně to podle něj platí i v golfu: „Není přece důležité hrát jen samá birdie, aby si dítě hru užilo. Nebo vy sami si jinak hru nevychutnáte?“

Stejně důležité je vnímat sport nejen jako místo, kde se vyhrává a prohrává, ale rovněž jako místo, kde se lidé učí a rozvíjejí nejen jako sportovci, ale také jako lidské bytosti. „Děti neřeší výhry nebo prohry. Samozřejmě je soutěžení baví, ale konečný výsledek pustí daleko dřív z hlavy než dospělí,“ usmívá se David Carter.

„Když vás baví běh, prostě běháte víc a víc. Možná se zúčastníte i nějakého masového běhu, ale nejspíš na něj nepůjdete s ambicí vyhrát. Maximálně sami nad sebou. A přesně to samé je nutné dopřát i dětem. V tom je kouzlo nejen dětského sportu,“ vysvětluje. Ale dodává: „Přitom však na dětském turnaji uslyšíte spoustu podobných vět: ´Tohle není zábava, jde o výsledky, tak se koukej soustředit!´ To je přece nesmysl.“

Na závěr proto přidává David Carter pár otázek, díky nimž snadněji odhalíte, zda si vaše dítě opravdu sport užívá:

1. Opravdu se moje dítě baví?
2. Slouží ten turnaj/klub/kouč opravdu dětem, nebo se jen snaží vyhovět potřebám dospělých?
3. Je sport důležitější pro mě, nebo pro mé dítě?
4. Jaké jsou naše priority (rodina, škola, sporty, finance, závazky…)? Kam v nich patří sport?
5. Co se tady mé dítě naučilo, jaká je jeho zkušenost a odpovídá to zásadám, které vyznáváme?