Přemýšleli jste někdy o tom, jak se dá rozlišit dobrý a špatný kouč? Nemusí to totiž být na první pohled patrné. I opravdu špatný kouč totiž může delší dobu budit zdání úspěšnosti. Bývá to problém především v případě tzv. „falešných“ koučů, jejichž techniku učení bychom mohli nazvat „pseudokoučování“. Na první pohled se vše zdá v naprostém pořádku, teprve po bližším prozkoumání je ale patrné, že to bylo pouhé zdání.

Vysokoškolský učitel Frank Noschese pseudoučení charakterizoval prostě: „Je to stav po skončení lekce, kdy to vypadá, že se studenti posunuli dále, ale při hlubším vhledu se odhalí detaily, z nichž je patrné, že lekce byla jen taková nemastná neslaná, bez chuti a zápachu. Pro studenty tak byla ze všeho nejvíce velkou ztrátou času, kdy se nenaučili téměř nic,“ napsal Noschese.

Při té chybě se občas můžeme přistihnout i my sami v běžném životě – třeba při výchově dětí. Někdy zkrátka více o věcech napovídáme, než že bychom něco posluchače skutečně naučili. Především tehdy, pokud se nesoustředíme na interakci s tím, komu své sdělení směřujeme. Prakticky vždy se kontakt s jednotlivci vytrácí v případě opravdu velkých skupin, kdy je těžké předat jakoukoli zkušenost.

Poučení přitom je, že nezáleží na tom, jak poutavě hovoříme, pokud v procesu učení chybí vědomé soustředění se na žáka. Jak tedy rozpoznat dobré kouče a pseudokouče?

Napoví vám následující desatero:

1. Pseudokouč připravuje dlouhé lekce, v nichž hraje hlavní roli. Dobrý kouč naproti tomu připravuje krátký, ale zato intenzivní výklad zaměřený na samotné svěřence.
2. Pseudokouč dlouze vypráví, je výřečný a rád se poslouchá. Dobrý kouč předává informace stručně a výstižně, vždy je plně soustředěn.
3. Pseudokouč rád oslovuje velké skupiny. Dobrý kouč se soustřeďuje na jednotlivce a rád s nimi navazuje kontakt.
4. Pseudokouč se nezaměřuje na malé detaily. Dobrý kouč ví, že všechno spočívá v detailech.
5. Pseudokouč hlavně mluví, více než pozoruje nebo naslouchá. Dobrý kouč ví, že nejdůležitější je naslouchat a pozorovat svěřence, a teprve až pak je mluvení.
6. Pseudokouč je bodrý a hlasitý. Dobrý kouč je spíše tišší, o to více pozornosti se na něj ale soustřeďuje.
7. Pseudokouč je háklivý na otázky, ve svém výkladu je přece všechny zohlednil. Dobrý kouč prahne po tom, aby se jeho svěřenci pořád na něco ptali.
8. Pseudokouč přistupuje ke každému stejně, zkrátka podle jednotného mustru. Dobrý kouč šije lekci na míru každému svěřenci, má na paměti jeho individualitu.
9. Pseudokouč neustále opakuje stejné lekce, uměl by je nazpaměť pozpátku i po probuzení ve dvě ráno. Dobrý kouč přizpůsobuje každou lekci svému publiku.
10. Pseudokouč hledá cíle pro hypotetického sportovce. Dobrý kouč dokáže najít specifické cíle pro daného sportovce.

A David Carter k předchozím deseti bodům přidává ještě bonusový jedenáctý bod: „Pseudokouč sděluje správné odpovědi. Dobrý kouč se snaží pomoci sportovci získat takové zkušenosti, aby správné odpovědi nacházel sám.“

Anglický kouč a mentor přitom dodává, že existují i další nepříliš náročné způsoby, jak poznat dobrého kouče. „Hodně se toho pozná už z pozdravu. Je vřelý, pozitivní, sebevědomý? A jaké je zapojení trenéra v průběhu lekce, jak často hráči opravdu hrají, místo toho aby jen stáli a poslouchali? Vnímá trenér jen výsledky, nebo oceňuje snahu? Chyby jsou dobré, reakcí na ně by neměla být kritika,“ vyjmenovává David Carter.

Hodně se podle něj pozná i z nálady na tréninku. „Co by se vám líbilo více – veselý a živý hovor na tréninku, nebo naprosté ticho a do toho jen křik trenéra? To už o něčem vypovídá. Také se stačí dívat hráčům do tváří. Pokud si přípravu užívají, je to vidět. A ještě lépe vyzní, pokud jsou naprosto soustředění a ponoření do toho, co dělají,“ zakončuje.